Stanovy

Při tvorbě znaku jsem zvažoval možnost méně obvyklého řešení symbolu a to bez použití zbraní. Ať symbolických – meče, či autenticky užívaných – šavle, resp. do budoucna uvažovaných – pušky. V 18. a 19. století měly v rámci mnoha evropských monarchistických armád zvláštní postavení tzv. gardové jednotky. Ty byly zřizovány nejprve jako součást přímé ochrany panovníka nejen v samotných válkách a bitvách, ale také v běžném mírovém životě. Jako gardové jednotky k ochraně panovníka (v Rakousku – Arciengarde, Leibgarde) byly zřizovány vojensky rozmanité oddíly – pěší i jízdní. Gardovými nakonec byly celé jednotky v běžných nominálních počtech a to jak pěší pluky, myslivecké prapory, tak i jízdní pluky kyrysníků, husarů, hulánů a dragounů. V mnoha evropských armádách bylo zvykem označovat gardové pluky zvláštním viditelným znamením. Například gardový kyrysníci měly vpředu na kyrysu montáž plastické kovové hvězdy se znamením a tutéž hvězdu na dece koně. Ostatní pluky téže zbraně takové označení neměly. Pro „gardu“ lze tedy vojenské symboly nahradit právě takovou hvězdou.

    Pro zřetelné poukázání na domovský původ Gardy městyse Senomaty v jejím znaku je využití znaku samotných Senomat. Není však vhodné použítí nediferencovaného znaku městyse a to proto, že z pohledu nekodifikovaného heraldického práva není možné, aby dva rozdílné subjekty užívali stejného znaku. To by totiž popíralo samu podstatu znaků, které mají mít nezaměnitelným symbolem konkrétního nositele. Platí, že není na závadu podobnost znaků, ale nepřijatelná je shodnost. Je-li žádáno užít ve znaku gardy znaku městyse, a to je požadavek zcela legitimní, možný a akceptovatelný, pak je nezbytně nutné znak městyse Senomaty nějakým způsobem od znaku gardy odlišit.

    K odlišení posloužily figury odvozené od navrhovaných atributů sv. Vavřince a sv. Štěpána Prvomučedníka.

    Svatý Vavřinec žil ve 3. století v Římě jako jáhen. Rozdal církevní jmění chudým, aby je zachránil před hrabivostí císaře Valeriána, na jehož příkaz byl zajat a umučen k smrti na rozžhaveném roštu. Jeho hlavním individuálním atributem je proto právě rošt. Rošt byl důležitou součástí středověké kuchyně ve všech typech domácností, včetně panovnických. Šlo o dílo kováře vytvořené s železných prutů, či nýtovaných pásů. Aby se pod roštem mohlo topit, tak ten stál na nožičkách. K manipulaci sloužil kruh. Na rošt se pak stavěly varné nádoby s vodou či jídlem.

    Svatý Štěpán zemřel v roce 40 v Jeruzalémě jako první mučedník křesťanství a proto je nazýván prvomučedníkem. Byl dobrým kazatelem a při jednom jeho kázání vznikl spor s některými z naslouchajících Židů. Nakonec byl obviněn z hanobení Boha, předveden před soudce a odsouzen. Dav ho po rozsudku vyvedl z města a před damašskou bránou usmrtil ukamenování. Štěpán je téměř vždy zobrazován jako mladý jáhen a k jeho hlavním atributům patří kameny, které například drží v ruce. Někdy jsou na Štěpánově hlavě, v jeho dalmatice (liturgické roucho), ve svatozáři apod.

    Pro symbolizování sv. Vavřince byla použita červená prokládaná mříž, která má stejnou konstrukci jakou měly historické středověké rošty. Kameny, jako atribut sv. Štěpána nejsou v heraldice zobrazitelné bez možných kolizí při správné a korektní interpretaci. Proto jsou užity černé koule.